Duben 2014

Sebevědomí

28. dubna 2014 v 20:56 | BROOXY
Je to hodně omílané téma,obzvlášť mezi holkama(ano,kdo si nevšimnul,tento blog je převážně pro holky a kluci tu toho asi mco nenajdou Překvapený).
Co je to vlastně sebevědomí?Hm...
Definujme to jako jakousi lajnu,podle které člověk soudí,jak je araktivní,schopný,vtipný atd.
Ovšem tuto lajnu si tvoříme sami.Ano,může k tomu přispívat okolí(když vám třeba spolužačka řekne že máte velký nos),ale je to jen čistě v naší hlavě a pouze my si určujeme výši našeho sebevědomí.
Já osobně jej dělím to tří skupin:
  • NÍZKÉ
  • STŘEDNÍ,ZDRAVÉ
  • VYSOKÉ
Nízké sebevědomí je ten druh,kdy se holka neustále kontroluje,zda jí někde neleze malinkatej špíček,jestli v tomhle triku nevypadá jak lední medvěd,skrývá svůj obličej pod tunou make-upu,chodí s hlavou věčně zaraženou do chodníku,bojí se zeptat na cestu nebo nedejbože v obchoďáku,kde mají banány...prostě si nevěří a je přesvědčená,že je ošklivá,nešikovná,hnusná a tlustá.

Vysoké taky není zrovna nejlepší,ačkoliv je rozhodně lepší než nízké.Je ale otázka,zda má daná slečna na vysoké sebevědomí nárok,nebo prostě nemá soudnost.

Podle mne je ale úplně nejideálnější takové střední sebevědomí,kdy je žena sama se sebou spokojená,ale je schopna uznat svoje nedostatky(jako že prostě by si měla vzít ty šaty o číslo větší a pak nevypadala jak Michelin).
Muži mají rádi ženy,které mají zdravé sebevědomí.Dívka,která se sama sobě líbí zaujme rozhodně více než zakřiknutá chudinka,která se bojí sama sebe a nemá se ráda,tak natož aby ji měl rád někdo jiný.
Jenže je mnohdy vééélmi obtížné dosáhnout úrovně zdravého sebevědomí.Osobně jsem touto změnou prošla a proto bych si dovolila dát pár tad těm,kteří si sami sobě vůbec nevěří:

JAK ZVÝŠIT SEBEVĚDOMÍ???
Jako první si musíme uvědomit,že každá žena,bez ohledu na váhu,rysy nebo národnost je krásná bytost.Jsme ženy,dívky,slečny,jsme éterické a krásné,jsme víly.Ano?

  1. HLAVU VZHŮRU
Nechoďte po ulici tak,že to vypadá jako byste chtěli posnídat chodník.Hezky narovnat postoj,hlavu vzhůru,vypnout hruď a oči pěkně před sebe.Žádné očumování země.
Tímhle jsem začala úplně na začáku.Zvedla jsem oči od svých zaprášených tenisek a bylo.Nejlepší je,když navazujete i krátké a letmé oční kontakty(pozor,jen s muži,nikoliv s ženami!!!).Nedělejte,že ten člověk tam nestojí.
Vezmeme si reálnou situaci.Jdete po ulici a proti vám jde sexy kluk.Co uděláte?Ne!Žádný koukání do mobilu,hezky se narovnáme a projdeme kolem s rozjasněným obličejem,přičemž na onoho sexouše zběžně pohlédneme.Třeba vteřinu,dvě.Už to snačí,abyste viděli jeho reakci.Neuhýbejte před každým pohledem.Koukněte se jim do očí,jako by jste říkali "Ano,dívám se přímo na tebe.Problém??"
Každému muži zalichotí pozornost od ženy.A proto dámy směle navazujte pohledy.
Začnou se vám vracet.

1.)ÚSMĚV PROSÍM
Ne nadarmo se říká,že úsměv je nejkrásnější ozdoba ženy.Nenaříkejte na křivé zuby,každý není jak z reklamy na zubní pastu.Působte veselým dojmem.Když budete vyzařovat pozitivní záření,budete se sami cítit nabití pozitivní energií a budete sama se sebou spokojenější.
Usmějte se v krámu na prodavačku,ve vlaku na průvodčího,v tramvaji na kluka co vás gentlemansky pustil první do dveří.
Rozdávejte úsměvy všude kolem,uvidíte,že se budete cítit líp.

2.)VÝBĚR OBLEČENÍ
Oblékejte se hlavně tak,abyste se sami sobě líbili a cítili se pohodlně.Nesoukejte se do těsných věcích,kde se pak musíte pořád kontrolovat,zda-li máte tohle nakřivo a jestli envypadáte blbě.
Zopakujme si.Jsme sexy.Oblékejte se podle toho.Vyzývavě ale zároveň ne moc.Nebojte se nosit šaty,jsou to symboly ženskosti,kašlete na svoje nohy,jste krásné takové,jaké jste.

3.)VÝBĚŘ ŠMINEK
Zkuste decentní líčení,které zvýrazní vaše přednosti.Máte li velké oči,dejte jim vyniknout,máte li husté obočí á la brežněv,nechte ho zapadnout a míto něj zvýrazněte třeba ústa.Nemalujte se jako k*rvy.


4.)UVĚDOMOVÁNÍ SEBE SAMA
Opakujte si,že jste hezké.POkud se na vás někdo usměje,řekněte si,že to bylo milé a nezačnete si hned kontrolovat jestli se nesměje třeba vašim vlasům.
Každá žena je krásná už jen proto,že je žena.Pokud se v nějakém outfitu cítíte opravdu dobře,řekněte si to.Řekněte si "ano,dneska mi to sluší,jsem kočka"
Uvidíte,že budete hned vypadat sebevědoměji.

5.)VÁHA-NO PROBLEMO
Kdyby měli právo na štěstí jen modelky,tak lidstvo brzy vyhyne.Koukněte se,kolikrát jste potkali baculatou dívčinu jak si táhne neskutečně sexy kluka,je to tím,že si ta holka věří a má dokonalou osobnost.
Podívejte se na plus size modelky.Jsou..krásné.
Nezáleží na váze,na tu kašlete,ale na tom,jak se cítíte ve svém těle.
Máte pár kilo navíc?Nenoste trička nad pupík a bílé kalhoty,co rozšiřují nohy.Sžijte se s módou,nepokoušejte se narvat do triček velikosti XXS a místo toho sáhněte po své velikosti.
KAždá je totiž krásná,když se ví jak ji nosit.

6.)SMÍCH
Smějte se,smějte se,smějte se.

7.)NEBÝT LACINÁ
Mějte úroveň.Když se zahodíte s každým individuem které na vás mrklo skrz sklenici rumu,budou toho opačná pohlaví a ostatní lidé využívat a pak vás i shazovat,což opět rozšlápne vaše sebevědomí.

8.)VŽDY MŮŽE BÝT HŮŘ
Je to krutá věta,ale je pravdivá.
Vemte si mne.Nejsem nijak krásná,nejsem ani hubená(spíše kulatá) a i přes to o mě kluci docela projevují zájem( z čehož můj kluk nemá úplně radost..)
Čím to je?
Sebevědomím.
Je to někdy těžké,ale snažím se vypadat tak,že mě mé tělo atd. netrápí,že si užívám života a všechny hatery posílám do háje.
Usmívám se...hodně.Ráda nosím šaty,rozpuštěné vlasy,střevíčky,náramky blablabla.prostě dámy..buďme sakra ženštější.Musíme vypadat žensky.
Ale to jsem nechtěla říct.
POdívejte se všude kolem.Uvidíte třeba holku a klidněs čistým svědomím si řeknete,že jste hezčí.
Jenže ona má kluka a vy ne.
Vidíte?
Čím to je?Nevím...
Pamatujte si,že vždy může být hůř.Na světe je holčička s obrovským nádorem co jí znetvořil obličej,či dívka s poruchou růstu.
Třeba sousedka si musí holit knírek,moje kamarádka má problém najít správnou velikost podprsenky,jináá vypadá jak babochlap.
A co?
Nezapomínejte,že ať vypadáte jakkoliv,ať už máte sto kilo,nebo čtyřicet,a´t máte nos jako skobu nebo třeba křivé zuby,ve skutečnosti to nikdy není tak,jak si to váš mozek nalhává.
Jsme dívky,jsme krásné a když o sebe pečujeme,víme že pro svou krásu děláme maximum,pak si s klidem můžeme jít k zrcadlu a říct:
"Sakra bejby,dneska ti to sekne."


Samota je životu potřebná

27. dubna 2014 v 21:51 | BROOXY
Někdy si člověk ani neuvědomuje,jak ticho a samota dokáží léčit.Podle mne,kdyby v životě neexistovali,nejspíš by se náš svět zhroutil.Někdy potřebujeme být chvíli sami,nikým nerušením,přemýšlíme.
I já mám takové své místo,kam chodím si vyčistit hlavu.Lépeřečeno,těch míst je víc.
Když si jdu zaběhat,vyplavím ze sebe negativní myšlenky,volně dýchám,cítím jak mi krev pulzuje tělem a já nevnímám nic jinýho než pohyb a tehdy se cítím krásně,volně.
Nebo,u řeky sedím,tiše pozoruji tekoucí vodu,má to uklidňující účinek.
A spousta dalších.
Člověk potřebuje samotu,jako že potřebuje dýchat.Jste hodinu sami,v tichu a hned se změní váš pohled na svět.Čím to je?
Přemýšlíme.
Přemýšlíme o životě,o svých starostech,láskách atd, a nalézáme různé závěry nebo řešení situací.Žádný problém se ještě nevyřešil bez chvilky ticha.To...to prostě nejde.
A ano,miluju samotu.
Miluju ticho.
Miluju když si můžu v tichosti sednout na polštář s měkkou mikinou a šálkem kávy v ruce a jen tak...přemýšlet.Mít chvilku pro sebe.
Nejsem introvert,mám ráda společnost,přátele,svého kluka a rodinu.Mám ráda rušný život,kde se pořád něco děje.
A tím to je.
V mém životě se pořád něco děje.Lidé přicházejí a odcházejí,nastávají problémy,složité situace,divné pochody mého srdce,hádky,chvilky štěstí a radosti,pomíjivé nálady,nové známosti,škola,sporty,přátele.
Můj život se neustále mění,ze dne na den.Dnes necítím to,co jsem cítila včera a zítra mě třeba přijede navštívit sám prezident.
Pořád nové a nové věci,které se kolem mne rojí a já je musím nějakým způsobem zařadit do přihrádky.
A proto někdy potřebuju být sama.
Urovnat si nepořádek v hlavě.
Jinak bych se došista zbláznila :-)


Miss Brooxy...dobrej vtip

27. dubna 2014 v 17:03 | BROOXY
Zřejmě jste si všichni všimli nové soutěže,kterou Blog.cz vyhlásil(vzhledem k tomu že odkazy na ní jsou skoro všude byste museli bejt buď neschopní,slepí a nebo opravdu blbí,aby jste ji přehlédli).
Nejsem z té soutěže dvakrát nadšená,protože si myslím,že žádnej krásnej ksicht nemá nic společného s tvorbou,ale na druhou stranu ji neodsuzuju.
Ani ne před měsícem totiž Blog.cz prohlásili,že posuzovat se bude i blog a články majitelky fotografie,tudíž to snad přeci jen nebude celé o vzhledu.
No...uvidíme.
Když jsem na soutěž narazila,ani trochu mne to nezaujalo.První dva odstavce jsem si znuděně četla,co má dívka dělat,aby jí vůbec přijali k hlasování a teprve potom jsem narazila na odstaveček věnovaný odměně pro výherkyni.
Ano,to už upoutalo mou pozornost,a velmi.
Přeci jen 1500 (a i těch 500)kč je docela dost na výběr knih.
Shlédla jsem na svojí knihovnu,plnou už čtyřikrát přečtených knih(v jedné chvíli jsem v zoufalosti že nemám co číst četla i knížky mé sedmileté sestry) a v tu chvíli jsem se rozhodla,že to zkusím.Nemám totiž jedinou novou knihu už měsíc a popravdě mám takovej absťák,že čtu krátké úryvky co máme ve školní učebnici literatury a pak hluboce dumám nad tím,jak kniha asi skončila.
Nuže,rozhodnutí padlo.
Jednu chvíli sice trochu zakolísalo,když jsem se postavila před zrcadlo a uviděla svůj odraz-rozcuchané vlasy svázané do takzvaného kohoutího culíku(rande nemám a je víkend,tak co),nenamalovaný obličej(tzv.vypadám jak krtek),na čele obrovskýho beďara,vytahaný triko s Beatles,dlouhý harémky a neskutečně sexy chlupatý ponožky,zkrátka jako hotová sexbomba-ale nakonec jsem se otřepala a řekla si,že do toho půjdu.
Čapla jsem notebook a začala se hrabat ve fotkách.Většina byla z doby,kdy mi bylo devět a seděla jsem spálená u moře s pupkem vyvaleným na kameru a se zmrzlinou v ruce,takže jsem radši noťas zavřela a šla pátrat v telefonu.
Tam už jsem nějaké úlovky našla.
Mám totiž takovou zvláštní vlastnost,že když se nudím,tak se fotím,nebo dělám ksichty na snapchatu.Tudíž jsem našla kvadrilion přijatelných fotek a vylučovací metodou jsem se dostala k pěti vítězným.Všechny mi přišli skoro totožné(ano,na většině fotek mám stejný výraz) takže jsem zavřela oči a namátkou vybrala jednu.
Sepsala jsem kratičký popisný mail a pak jen vyyťukávala na klávesnici Enter morzeovku.Ne na ne to odeslat.
Nechtělo se mi.
Nejsem žádná supermodelka,krásná děva a rozhodně se ze mě "mužům nepodlamují kolena"(maximálně když jim je podrazím) jak to specifikovali,tudíž jsem měla na obavy nárok.
Nakonec,vyhecovaná kamarádem,jsem se odhodlala a klávesnici stiskla.Očekávala jsem odpověď od Blogu,cz něco ve stylu "litujeme,opice se nesmí zúčastnit soutěže" ale když do tří hodin nic takového nepřišlo,začínalo se mi volněji dýchat.
Nu...teď už jen čekám na výsledek.Knížky by se mi fakt šikly(jinak už začnu číst i billboardy a letáky do Lidlu),ale nevím nevím no :-D uvidíme jak to dopadne.
Držte mi palečky. :-)

Sebepoškozování

25. dubna 2014 v 18:08 | BROOXY
Vždycky jsem se tomuto tématu vyhýbala,protože mi to od lidí přišlo jako ubohý a zbabělý přístup k řešení problémů.
Dokud jsem se s tím nesetkala osobně.
Tedy,ne přímo z vlastní zkušenosti,protože si sama nedokážu způsobit bolest,nebo...spíše když cítím jak fyzickou tak psychycko bolest,přemením se ve vzlykající pytlík neštěstí.
Ale teď k věci.
Moje kamarádka,říkejme jí Karla,měla vždycky problémy s rodinou.
Máma od ní utekla,když byla malá a nechala jí na krku přecitlivělé babičce a tátovi,kterej se začal postupně utápět v alkoholu a nebyl den,kdyby nebyl pod vlivem.
Vždycky to tedy měla doma tvrdé,bála se táty,když se vrátil z hospody...neprojevovala se moc...byla zamlklá.
O těhlech problémech jsem věděla.Věděli o nich všichni sousedi.
No ale Karle se začal život ještě zhoršovat.Babička,její jediný anděl strážný,onemocněla a už nedokázala ta obstarávat rodinu,tudíž musela Karla snášet otcovy nálady sama a velmi vypomáhat v domácnotsti.
Plus se k tomu připočetl špatný průměr ve škole a to,že její vztahy vždycky skončili bolestivým rozchodem a bylo vymalováno.
Začala si ubližovat.
Ne nijak extrémně,jako žiletkou a tak,nýbrž vzala špendlík a řezala se hrotem.
Přišla jsem na to v létě,kdy se jí vyhrnul rukáv a já uviděla dosud nezahojené jizvy na předloktí a na kotnících.Šlo o maličké narůžovělé jizvy,ty čerstvé byly červené,ani ne tři centimetry dlouhé.
Ptala jsem se jí,proč to dělá.Snažila jsem se jí pochopit.
Řekla mi o svých problémech a taky,že kdykoli se řízne,přestane kvůli fyzické bolesti myslet na psychickou.Zapomene na svoje problémy s rodinou,s tátou,školou a kluky.
Je tu jediný problém,je to dočasné.
Jakmile přejde bolest,zalije ji zase všechno okolí a ona se musí znovu a znovu řezat.
Věřila jsem,že jí to pomáhá,ale opravdu jsem se vyděsila,když mi řekla,že chce použít něco silnějšího,udělat si silnější jizvy,trvalejší,větší bolest.Prý jí to bude bolet i několik dní.
V tu chvíli jsem věděla,že jí musím pomoct.
Ale nevěděla jsem jak.
Zabavila jsem jí její krabičku "první pomoci",ve které si nastřádala nože a ostré žiletky "na horší dobu".Ta krabička ve mě vyvolávala hrůzu už jen kvůli tomu jménu,co dostala.
Denně jsem jí potom volala,naslouchala jí,utěšovala jí.Snažila jsem se seč se dalo,abych jí pomohla se nějak vypořádat s realitou kolem.
Hlídala jsem ji,a to dost,skoro denně jsem se dívala,jestli nemá nové jizvy.
Staré se už zahojily,a nové si nedělala.
Dostala se z toho.

Ale já tohle nepíšu,abych podobné lidi omlouvala za jejich chování.Pořád to odsuzuju,nenávidím a říkám,že je to zbabělé svinstvo.Člověk se musí svěřit,ne se řezat.Musí dovolit někomu,aby mu pomohl.
Neříkám,že je to cesta po které se má jít.Na konci té cesty nestojí krásná louka.Je to skoro jako droga.Nezažila jsem to sice na vlastní kůži,protože jsem prostě posera,ale pro ty lidi to musí být asi návykové,když to provozují tak často.
Takže,rozhodně říkám,lidi bojujte proti tomu.Nenechte lidi,aby si ubližovali,ale když už potkáte někoho,kdo to dělá,nesmíte se otočit se slovy "Jsi magor." a odejít.Ten člověk potřebuje pomoc a jiným způsobem to evidentně neumí.Je to ten nejzoufalejší způsob,jakým o pomoc žádá,uznávám,ale když se otočíte a odejdete,tak mu nepomůžete.
Evidentně na tom ten člověk musí být psychicky na dně,když si dokáže bez mrknutí oka způsobovat bolest,a když mu řeknete "jdi se léčit,jsi magor,nemáš to v hlavě v pořádku" akorát ho srazíte k zemi.
OVŠEM že to nemá v hlavě v pořádku,jinak by to nedělal,ale vy mu můžete pomoct.
Protože když prostě...odejdete....můžete se taky za pár týdnů dozvědět,že onoho člověka našli ve vaně s podřezanými žilami.
A vy jste to mohli zastavit...

Pravá láska neexistuje

18. dubna 2014 v 12:54 | Brooxy
Můj upřímný názor,neupalte mne za něj.
Jen že potkávám spoustu naivních holek co tvrdí něco na způsob "láska na vždy,on je ten pravý"
Z takových se mi dělá blivno.
Neberte mě špatně a už rozhodně ne jako nějakou zatrpklou single holku,co má vztek na veškeré páry světa.
Není to totiž pravda.Ano, momentálně jsem zadaná a za svůj krátký život jsem si už pár ran na srdci léčila...a proto si myslím,že moje domněnka je i celkem správná.
Pravá láska neexistuje.
Lépe řečeno..existuje,ale není jen jedna.
Pokud o někom řeknete,že "on/ona je ten pravý/á" tak lžete jako když tiskne a měli by vás rovnou utopit v Amazonce.
Není to totiž pravda.Kdyby pro každého člověka byl jen jeden pravý/pravá mohlo by se až moc snadno stát,že se nikdy v životě nepotkají.
Našich potencionálních lásek totiž po světě pobíhají stovky.
Ano,tak vysoké číslo.
A co ten náš pocit,že jsme narazili na lásku našeho života?
Za to můžou ony růžové brýle které si jak idioti nasazujeme na začátku každého vztahu.
Jednoduše...jsme zamilovaní a myslíme si,že to nikdy neskončí,přijede jednorožec na duze a všechny nás odveze do Země Nezemě.
Lžeme si sami do očí a nikomu to nepřijde divné.
Upřímně...u každého vztahu,co člověk má,si říká,že už nepotřebuje nikoho hledat a bude do smrti šťastný.
Jenže ouha...vztah najednou krachne a my jsme ztracení a nevíme co dělat,protože nás právě opustil/a "láska našeho života,ten/ta pravý/á".
Blbé puberťačky si pak řežou žíly a prořvou celou noc.
Ale...co se nestane?
Čas je nejlepší doktor a za chvíli už naše rány skoro nebolí.
Přesně tohle je ten čas,kdy do našeho života vstoupí nějaká zajímavá éterická bytost a my najednou kulíme oči údivem,že jsme objevili další "lásku života"
Zvláštní jak je život zvláštní že??
Slovo jako "pravá a nikdy nekončící láska" je proto podle mě totální kravina.
Můžeme být zamilovaní,můžeme milovat a klidně s ní/m můžeme být až do konce života,ale dobře víme,že kdyby to skončilo,naše srdce má schopnost regenerace a za nějaký čas dokážou přinejmenším zmírnit naše rány natolik,abychom milovali znova.
Proto nemá cenu plakat nad zborcenými sny,zmařenými plány a ztracenou láskou a bolestně vyřvávat že už nikdy nebudeme milovat.
My totiž můžeme.
A budeme.


Co kniha spojí,člověk ať nerozdělí...

17. dubna 2014 v 19:51 | Brooxy
Nahnala jsem do nosu vůni inkoustu z nové knihy.Zrovna ji přivezli ze skladu.Chřípí se mi chvělo,jak mi všechna kolečka v mozku zpracovávala ten božský požitek a já zažívala stádium,velmi blízké orgasmu.
"Bože!"zamumlala jsem vášnivě a hned na to zabořila nos do voňavých stránek.
Jak já miluju vůni nových knih.
"Delaney?"ozvalo se za mnou moje jméno.Prudce jsem zvedla hlavu,až jsem se praštila o regál nade mnou.
"Jau!"sykla jsem a třela si týl,ale obrátila jsem se a promluvila na postvu "Á,dobrý den paní Mollinsová."
"Promiň."řekla Kate Mollinsová,knihovnice.Šlo o velmi milou ženu staršího věku s platinovými vlasy střihu ála babička a roztomilými růžovými svetříky.Vždycky byla na každého milá,přívětivá a neskutečně hodná.
Tím spíš mě mrzelo,že mě zrovna ona přistihla u mého fetování knih.
"Nechtěla jsem tě rušit."zašeptala.
Vždycky šeptala.Skoro,jako by se bála,že tím odplaší veškěré postavy z knih.
"To je v pořádku."mávla jsem rukou a přitiskla si k tělu svůj nový úlovek "Vezmu si tuto knihu."
Kate se na mě zadívala skoro zklamaně "Opravdu?"
"No...ano.Je snad špatná?"
"Ne,kdepak,vůbec ne.Já jen...že to není zrovna tvůj vkus."
Překvapeně jsem se podívala na obal knížky.Paní Mollinsová mě znala už tak dlouho,že bez mrknutí oka dokázala posoudit,která kniha mě bude bavit a která nudit.Takže pokud říká...
"Útěk ze zahrady Milovaných."přečetla jsem název mé kořisti a ihned mi docvaklo,proč mě to nebude bavit "Román."
Nesnáším romány.
"Přesně tak."usmála se Kate,sebrala mi knížku z ruku a já už jen smutně pozorovala,jak se moje voňavé stránky vzdalují pryč.
"Zkus tamtu uličku."ukázala na oddělení.
"Tam už mám vše přečtené!"vzdychla jsem.
"Tak tuhle."ukázala na jinou.
"Tu taky."sklonila jsem hlavu.Dospěla jsem do stádia,kdy nemám co číst.Pro člověka,jako já,tudíž věčně zahrabaného v knichách,ať je jaro,nebo zima,je to nesnesitelný stav.
Paní Mollinsová jen beznadějně pokrčila rameny "Tak si to projdi ještě jednou,třeba manžel doplnil nějaké nové z Londýnské knihovny."
Vydala jsem se na zřejmě beznadějnou misi uličkami.Prohrabávala jsem regály v naději,že nepřečtená kniha někam zapadla,ale všude na mě vykukovaly jen známé tituly.
Po hodině a půl marného hledání jsem vztekle praštila pěstí do strany police,až se rána rozlehla po celé knihovně.
"Tiše,prosím!"zasyčel nerudný hlas madam Parasonové,vychrtlé hlídačky se širokými rameny a odbarvenými vlasy.
"Jasně."zabručela jsem si pod vousy a zcela zničeně se sesunula na podlahu.
Beznadějně s pocitem prázdnoty jsem zírala na knihy přede mnou,všechny jsem přečetla nejméně třikrát.
Už jsem se chtěla zvednout a jít smutně domů,když jsem spatřila hřbet modré knihy.
Rychle,jako lovec,jsem po ní chňápla a přečetla její název.
"Setkání"vyslovila jsem ho nahlas.Prostě Setkání.
Prosté jméno mě ale natolik upoutalo,že jsem si ihned sedla do pohodlného křesla mezi regály a dala se do čtění.
Šlo o horor.
Miluju horory.
Hlavní hrdinka knihy,Chasity,která sama sebe přezdívá City,byla stejně nudný knihomol,jako já,tudíž jsem se do hlavní role ihned vžila a prožívala všechno s ní.Žila také v Londýně s tou vyjímkou,že o skoro 200let později než já.V budoucnosti.
Děj byl vcelku o ničem,samá krev a zabíjení,které vykonávala její mrtvá sestra Mariela,ale vše bylo tak napínavě napsáno,že jsem se nemohla odrthnout.
Moje vzrušení, skončilo ve chvíli,kdy jsem otočila stránku 256 a místo strany 257 jsem našla až 302.
Stran bylo 428.
"Ne!"vydral se mi z hrdla tichý hles."NE!!"
"Tiše,prosím!!"zasyčela Paranosová,měla jsem chuť jí tu knihu omlátit o hlavu.
Zoufale jsem zabořila hlavu do klína a slzy měla na krajíčku.
Chybějí stránky!!!
Ne!!
To je to nejhorší,co se může stát.Chybí skoro padesát stránek.To nejde jen tak přeskočit.Vrhla jsem se k podlaze ve snaze najít vypadané stránky,ale nenašla jsem ani papírek.
Moje myšlenky se honili kolem mne,jak jsem se je snažila zachytit,ale hlavu jsem měla plnou běsnící a vražedné Mariely,tudíž jsem se nemohla moc soustředit.
Zklesle jsem se posadila zpátky do křesla,znechuceně jsem odhodila Setkání a zavřela oči.
Z dřímání mě vytrhnul až něčí hlas.
"Paní,v této knize chybějí stránky."
Otevřela jsem oči a spatřila hnědovlasýho kluka v širokých retro brýlích,jak stojí u pultu a paní Mollinsová si zamračeně prohlíží modré vydání knížky.
Z mého hrdla se ozval výkřik.Oba se na mě překvapeně otočili,ale to už jsem nevnímala a plnou rychlostí se hnala k nim.
Poznala jsem tu knihu.
Měla težkou modrou vazbu,na hřbetě vyryté ornamenty a přes hlavní stranu se táhl jeden veliký nápis-Setkání.
Vytrhla jsem tomu klukovi jeho vydání knihy z rukou a potěšeně zavýskla,když jsem nahmatala všechny stránky,které v mém vydání chyběly.
"Jsou tu!"poskakovala jsem radostí,zatímco oni na mě jen zírali.
Když jsem dokončila svůj oslavný konec,vysvětlila jsem jim důvod mého skřehotání.
"-ty stránky,které chybí tobě má moje kniha a naopak,ty které mám já,nemáš ty.To znamená,že ty knihy do sebe jednoduše zapadají a tvoří jeden celek."
Klukovi se po tváři rozlil potěšený úsměv "Opravdu?Díky bohu,málem mě chytnul infarkt,když jsem si myslel že už se nedovím,jak dopadne boj mezi City a Marielou."
"City se postaví svému strachu?"otevřela jsem pusu údivem.Tak daleko jsem ještě neměla šanci dojít.
"Ano,zjistí totiž,že Mariela byla opravdu tehdy-."
"Pšššš!!!"pleskla jsem ho jemně po tváři "Chci si to přečíst sama."
Pobaveně na mě mrknul "Taky knihomol?"
"Čestnej čistokrevnej."usmála jsem se.
Natáhl ke mě ruku "Jsem Blake."
Stiskla jsem nabízenou dlaň "Delaney.Ale říkají mi Delly."
Pochopil mojí narážku na knihu a usmál se.
Znova.
Co k tomu dodat.
Láska ke knihám spojuje lidi dohromady.
A tentokrát to bylo opravdu Setkání.

Dívka z jiné reality

2. dubna 2014 v 21:30 | Brooxy
"Už se to nebude opakovat,rozumíš?"
"Ano,otče."přikývl Nellas a sklopil oči.Bylo mi mého mladšího brášky líto,ale koneckonců byl následník trůnu a očekávalo se od něj něco více,než dovádění s dvorskými chlapci a rozbíjení oken.
Snažila jsem se dělat,jako že v místnosti nejsem.Rozhodně jsem nechtěla,aby vládce Kaspia zatáhl do rodinné debaty i mě a proto jsem se radši krčila u stěny a předstírala neviditelnost.Bohužel mě to nezachránilo,protože si otec za chvilku všimnul i mne a jeho jantarové oči,typické pro muže královského rodu,se upřely na mně.
"Indis?"zachmuřil se.
"Ano,otče?"zatvářila jsem se,jak nejandílkovatějc jsem dokázala.
Namířil na mě prst navlečený v zlatých prstenech "Ještě jednou tě uvidím s tím pacholkem v zahradách a nechám tě přes noc zavřít do žaláře."
Otřásla jsem se odporem.Armonské vězení bylo nejkrutější v celé Zemi.
"Uvědomuješ si,že by z toho byla válka,kdyby se to dostalo k uším krále Ailia?"
Měla jsem chuť ječet,ale nezmohla jsem se na slovo.Kaspis,nevelká planeta na okraji Třetí Galaxie,byla rozdělena na čtyři díly a každému z nich vládl jeden král pod nadvládou mého otce,Warda IV.Kaspiského.Jakožto jedna ze čtyř dcer jsem byla přislíbena jednomu z králů,tomu nejmocnějšímu,Ailiovi Gaelskému.
Ne,že by to byla špatná partie.Byl mocný,bohatý a neskutečně pohledný.Ženy po něm šílely.
Mě ale spíše přitahoval chlapec,syn nejvyššího radního,se kterým jsem strávila dětství.Jmenoval se Valanay.
Jenže...jsem princezna.Mám povinosti,které mě doprovázejí už od mého narození.Můj sňatek byl dohodnut už v mých čtyřech letech a od té doby jsem vychovávána k poslušnosti svého budoucího manžela.
Chce se mi z toho zvracet.
"Už se to nestane,otče."zamumlala jsem nejpokornějším hlasem.
"To doufám."přikývla místo krále matka "Víš jaké neseš břemeno na zádech,ale zároveň tím prokážeš čest svému rodu.S Gaelským rodem válčíme už celé roky a on jen sílí a sílí.Sňatek s jednou naší dcerou je jediná možnost,jak zabránit možné válce a pádu Kaspia.Buď rozumná,Indis."
"Ano matko."poslušně jsem se uklonila a odešla ze dveří.Zamířila jsem přímo do svého pokoje.Cestou po schodišti mi přes nohy přeběhly dvě mé mladší sestry Elwing a Cinderellis.
"Pozor děvčata."usmála jsem se,když mi prolítli kolem a rozvířili mi sukně.
"Promiň Indis."zašveholila Elwing "Ale utíkáme před Defleem."
Nechala jsem je běžet a ani ne za minutu mi nohy podrazil další prcek,tentokrát Defleo,můj nejmladší bratr.Ani se neomluvil,jak se hnal za sestrami a já se mu ani moc nedivila.Zahlédla jsem Cinderellis,jak táhne jednu jeho oblíbenou šavli a to se mu evidentně mnoho nelíbilo.Táhla jsem ztěžklé nohy po mramorových schodech hradu Armonu až nahoru,kde jsem v nejvyšším patře měla svoji komnatu.
"Onoro!"zaječela jsem na služebou "Onoro!Kde jsi?"
Nic.
"ONORO!!"
Z poza dveří se objevila zrzavá hlava a za chvilku i tělo Onory,mé služebné.
"Kde jsi byla?"mrmlala jsem mrzutě.ze všeho nejvíc jsem nesnášela,když jsem nemohla najít služebnictvo.
"Omlouvám se madam."řekla a mrkla šedivýma očima.Každý běžný občan,který enbyl z královské krve měl šedivé bouřkové oči.Ženy modré krve měly pak oči oceánově tyrkysové,jako já a moj sestry,zatímco muži jantarově zlaté.
"Vaše sestra si žádala mé služby při zapínání šatů."
"Copak nemá svoje služebnictvo?"
"Trvala na tom,že je to naléhavé."
Jen jsem zavrtěla hlavou.Eleodis,moje nejstarší sestra,kterou jsem ze srdce nenáviděla si nejradši krátila dlouho chvíli tím,že mi dělala všelijaké naschvály.Moje maličkost jí štvala od chvíle,kdy otec přislíbil Ailiovi mne,a ne ji.
Pche...jako bych já mohla za její rozpláclej nos a křivé zuby.
"Těšíte se na korunovaci madam?"zeptala se a pomohla mi do šatů.
"Ó,ano."usmála jsem se. "Nestává se přeci často,aby byl můj bráška korunován že?"
"Jistě že ne,ale překvapilo mne,že to tak spěchá.Je mu přeci jen čtrnáct."
Skousla jsem si ret,ale neřekla jsem ani slovo.Přeci jsem nemohla Onoře říct,že je můj otec velmi nemocný a chce svého syna korunovat ještě předtím,než zemře.Takovýhle drb by se snadno dostal do řečí kolem královské rodiny a zlí jazykové by toho mohli využít.
Ne,Indis,mlč!!
"To je kvůli mému sňatku."vymyslela jsem si bleskově výmluvu "Otec se bojí,že by Ailios mohl převzít bratrovi trůn po svatbě se mnou."
"Ááách."kývla Onora hlavou,ale v jejích očích jsem jí moc dobře viděla,jak mi nevěří.Znala mne odmalička,byla mi chůvou...rozhodně poznala,když jsem lhala,ale byla jsem jí vděčná,že se nevyptává a nerozpytvává podrobnosti.Neumím lhát.Určitě bych se ve svých lžích za chvíli ztratila.
"Hotovo."usmála se Onora a ustoupila ode mne,takže jsem se ve své parádě mohla prohlédnout pořádně.A že se bylo na co koukat.Šaty,které na mne hleděly z křišťálového zrcadla ušili nejzdatnější švadleny z celého Kaspia.Byly šité z průsvitného materiálu posázeném hromadou perel a drahokamů,takže to působilo dojmem,že jsem oděna v drahém kamení.Na trupu byly upnuté a obepínaly mi postavu,ale od boků níž se v jemných vlnách vlnily až do pěti metrové dlouhé vlečky.Střevíčky k nim byly ze skla.
"Jsou...nádherné."vydechla jsem a projela prsty jemnou látku.
Onora přikývla "Každá dívka chce být ve svatební den princezna.Jenže vy se poté stanete královnou celého Gaelu,Ailiovi po boku."
Svatební den...outch.To ten pocit ze šatů trochu kazí.Najednou,jako by mi látka na těle ztěžkla a já nemohla dýchat.
"Sundej mi je!"poručila jsem Onoře ne zrovna vlídným tónem,ale byla jsem si jistá,že mě později pochopí.Skoro ze mne šaty strhla a já se nahá posadila na schod před zrcadlem a pustila se do usedavého pláče.Onora si ke mne jen sedla a pohladila mě po zádech.Nepotřebovala se vyptávat.Uměla číst lidské emoce a došlo jí,co je důvodem mého žalu.
Budu provdána za muže,kterého nemiluji.Pche..zní to skoro stejně jako prodána. Ano,budu prodána pro dobro našeho rodu.
Jenže...co když nechci?
Otočila jsem se směrem k zrcadlu a spatřila svou tvář.
Naší rase,té s modrou krví,se říká Ertweové.Naše pleť má světle modrý nádech,vlasy jsou platinově blond a ženské oči jsou tyrkysové,jako hladina zdejších moří.Když pláčeme,ztmavnou nám až do černa.
A přesně to se mi stalo nyní.Tváři s vysokými lícními kostmi,která mi byla tak známá,nyní vévodily veliké černé oči bez bělma.Z očí se mi řinuly čeré slzy a já nevěděla,jak je zastavit.
Kdysi jsem a Armonských knihovnách četla o jiných Galaxiích.Žijí na nich bytosti jako my.Prý.Říká se to mezi občany.
Airlelis,místní kmen a mudrc našeho rodu,prý dokáže prohlédnout skrz Třetí Galaxii až k nim.Jako malá,kdy jsem ještě směla do společnosti mužů,jsem k němu chodívala a on mi vyprávěl o jejich životech,starostech a radostech.Prý jsou to hašteřivé bytosti,schopné ublížit jeden druhému.Říkají tomu vražda.A ten svíravý pocit,když jim záleží na milované osobě,ten pocit,který je pro nás tak silný,že pro něj nemáme jméno,ten se u nich nazývá láska.Nikdy jsem nechápala,jejich způsob myšlení,to jak ubližují lidem kolem sebe jen proto,že sami nechtějí být ublíženi.Přišli mi jako ubohá malá stvoření,čekající celý život na zázrak,který stejně nepřijde a oni stejně bídně odejnou,jako přišli.
Když mi Airlelis vyprávěl,kvůli jakým malichernostem pláčí oni,vzteky se mi klepaly zuby.Jsou tak ukňučení...tak špinaví.
Přeci si nemusí brát nikoho,koho nemilují,nemusí zachraňovat svůj rod a postavení svých předků.Neleží na nich tíha celého rodinného stromu,kdy závisí na chybě jednotlivce a vše se rozsype.
Nenáviděla jsem ty bytosti,ale zároveň mě přitahovali.Oni a jejich možnost volby.To jak můžou být volní a nikdo v celém Všehomíru jim v tom nemůže zabránit.To,jak svobodně chodili s hlavou vztyčenou proti Slunci ve mě vždy vyvolávalo úctu a respekt vůči těmto křehkým stvořením.
Jsou zvláštní.
Airlelis jim říká...
...lidé.



Letní Kemp 1.kapitola

2. dubna 2014 v 21:20 | Brooxy
Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu.Zase má zpoždění.
Rozmotala jsem svoje sluchátka a vrazila si je do uší,ačkoliv nefungovaly,ale nechtěla jsem tu vypadat jako idiot co nemá co dělat.
A navíc jsem tak mohla odposlouchávat rozhovor dvou dívek vedle mne,aniž by to vypadalo,že je špicluju.
"Ti říkám."mlela pantem jedna z nich,vysoká peroxidová blondýna s linkama tak silnýma,že vypadala jako medívedk panda "Letos ho prostě dostanu.Nemá šanci mi odolat."
"Říkala jsi,že má holku."odpověděla jí ta druhá,mile vypadající holka s růžovými dredy,ale od pohledu docela smažka.
"Deniso,co blbneš?Dala mu kopačky před dvěma týdny.Celý léto bude volnej!!"odpověděla Panda podrážděně.
"Já ti do toho mluvit nebudu."usmála se Denisa "Jen aby jsi nebyla překvapená.Ta jeho bejvalka jede letos taky.Plánovali tu bejt spolu a domluvili si s vedením i stejnou chatku a na poslední chvíli to už nemohli zrušit,takže budou v jednom pokoji...sami."
Panda jen protočila svoje podmalovaný oči a vyfoukla bublinu.Musela jsem se usmát,ale nenápadně,aby mě neviděly,protože jsem moc dobře věděla,o kom ty dvě mluví.Jeden z těch dvou jsem byla já...
Rozhlédla jsem se po nástupišti.Všude se to rojilo puberťákama od dvanácti do patnácti let,ale i prckama s ustaranýma maminkama s výrazem naprosté odevzdanosti.Někteří mrňousové si tiskli k hrudi batůžek,jako by to byla ta poslední věc na světě a snažili se zadržet slzy.Bylo mi jich trochu líto.Než jsem začala jezdit jako praktikant,prožívala jsem to samý.
"Majkó!!"uslyšela jsem najednou známý hlas.Otočila jsem se po směru přesně ve chvíli,kdy mě Danino tělo srazilo k zemi.
"Tak ráda tě vidím!"pištěla Dana a málem mě udusila.
"Rmfh."zamumlala jsem zpod jejího medvědího objetí a snažila se jí vykroutit.Nešlo to.Rokama strávenýma na loděnici si vypěstovala smrtící stisk.
"Holky mojééé!!"ozval se další výkřik a tentokrát na Danu ležící na mém těle dopadla ještě jedna bytost.Hekla jsem bolestí.
"Karle,ty debilé!"zaječela jsem,ale nemohla jsem se ani pohnout.Dana se začala řehtat.Všechny maminky na nástupišti se na nás pohoršeně podívaly.Věděla jsem co si myslí.Tyhle hovada budou čtyři týdny hlídat jejich děti.
Jo,to si piště.
Podařilo se mi ze mně své přátele setřást a postavit se na nohy.Dana mi podala ruku a oprášila si džíny.Potom vytáhla dlouhý seznam jmen všech dětí zde a pozorně se začetla.Když dospěla k poslednímu řádku,bolestně zaúpěla.
"Vyfasovala jsem opice."kníkla zoufale.Opice,se říkalo družstvu dětí od devíti do dvanácti let.Byly to vždycky největší hajzlíci a loni jeden oddíl Opic podpálil kůlnu.
Karel si s úsměvem založil ruce do kapes "Máš smolíka Dani,představ si,že já jsem strejdu ukecal a dostal nejmenší oddíl Koal."
"To není fééér!"pronesla jsem závistivě.Děti od šesti do osmi byly vždycky nejlepší. "Stejně tak i u tebe Dano,ty si vůbec na nic nestěžuj,já musela letos asi hodně zlobit,protože jsem dostala nejstarší oddíl Lvic."
Oba moji kamarádi nejprve předstírali soustrast,ale hned na to propukli v obří řehot.Měla jsem je chuť praštit po hlavě svým báglem,ale na druhou stranu jsem se jim nemohla divit.Lvi byli nejstarší a nejprotivnější,zkrátka puberťáci a nikdo je neměl rád.Byla to ta partička dětí nad dvanáct let,které rodiče poslali na tábor jenom proto,aby už měli chvíli pokoj a oni se pak za trest mstili všem praktikantům.Bomba.
Když se Dana dost nasmála,pohladila mne soucitně po tváři "To zvládneš,jsi přece velká holka."
"Jdi se vycpat."vyplázla jsem na ní jazyk a zakoukala se na perón.A pak jsem ho uviděla.Šel si vycházkovým tempem s taškou hozenou přes rameno,na nohou žabky,khaki kalhoty,kaštanové vlasy mu padaly do čela a ve tváři trochu roš´tácký úsměv.No nedivte se Pandě,že ho chtěla sbalit.
"Čau lidi."prohlásil,když k nám přišel.
"Tě pic Radmile."odpověděli sborově Dana s Karlem.Já jsem se u pozdravu trochu zakoktala.
"A-ahoj."vysoukala jsem ze sebe nakonec.
Probodl mě pohledem,který jsem si nedovedla vysvětlit "Ahoj."pozdravil nakonec-
"Koho letos budeš mít ty?"
"Lvice."usmál se "Prej jsou na mě holky letos dost nažhavený."
Donutila jsem se do úsměvu a snažila se předstírat,že jsme mezi sebou nci neměli.Koneckonců..ukončila jsem to já,ne on.
"Dokonce už máš fanynku."
"Jo?"natáhl krk "Kde?"
Ukázala jsem mu Pandu "Tamhle,ta vysoká blondýna."
"Slušná."přikývl "Dost dobrý nárazníky."
Mimoděk jsem si zkřížila ruce na prsou.Ano,mám malý prsa,musí to tolik zdůrazňovat?Mstí se mi za to,že jsem ho pustila k vodě?
"Podle mne je moc umělá."ohrnul Karel nos "Vypadá jako by ji vyrobili v čínský továrně Barbie."
Radmil zavrtěl hlavou "Je přesně akorát.Na můj vkus dokonalá."
"Tak to je to vzájemný."ušklíbla jsem se a omylem do hlasu vpustila tu špetku ironie "Můžeš za ní naklusat a ona ti bude líbat nohy."
Radmil se usmál "Majko,snad nežárlíš."
Nevinně jsem zaklapala řasama "Já?Kdepak Radmile,mě je jedno koho budeš letos nabalovat."poslal jsem mu vzdušný polibek.
"Opravdu?"podíval se na mě kapánek nevěřícně.
"Buď si tím stoprocentně jistej."vyplázla jsem na něj jazyk a hodila si bágl přes rameno,protože v zatáčce se zrovna vynořil vlak.S Danou,Karlem,Radmilem,Pandou,Denisou a dalšími praktikanty,včetně čtyř vedoucích jsme naložili všechny děcka a připravili se na odjezd,když jsem ho zahlídla.
"Počkat."zastavila jsem se na schůdkách a Dana do mě zezadu narazila.
"Au."kňourala "Dávej pozor."
"Kdo to je?"ignorovala jsem hehí úraz a ukázala na vysokýho opálenýho blonďáka s kytarou,co právě házel všechny svoje tašky do vlaku.
"Kdo?"zajímal se Radmil,ale já mu schválně bránila ve výhledu.
"To je Kamil."mnula si Dana hlavu "Karlův bratranec,letos ho fotřík donutil dělat praktikanta,aby se celý prázdniny neflákal v Praze."
"Hm."dumala jsem.
Dana se na mě šibalsky usmála "Ten pohled znám."
"Jakej?"
"Majča si právě vyhlídla kořist."
"Ty jsi ale-."ťukla jsem jí do čela a rychle zapadla do kupé,aby nebylo vidět,jak jsem zrudla.Moc to ale nepomohlo,protože se tam za mnou hned vmáčkli.Hodili jsme si bágly nahoru a pohodlně se usadili.Zbyla dvě volná místa.
Když se vlak rozjel,ozvalo se zaťukání na okýnko kupé.
"Co je?"ozval se Radmil a otevřel si láhev Fanty.Ve dveřích se objevila peroxidová hlava Pandy.
"Je tu volno?"sladce se usmála.Na Radmila.
"Eh...jistě."usmál se on na ní a uvolnil jí místo mezi ním a Danou.S nepřirozeným úsměvem si sedla a omylem se přitom otřela o jeho nohy.
"Jsem Ilona."představila se,aniž by na vteřinu vypnula úsměv "Budu mít na starost Opice."
Opice?Možná tak orangutan ne?Mohla by být jejich královna.
"Radmil."usmál se "A tohle je Karel,Dana a Majka."
Ilona mi věnovala soucitný pohled,který jsem viděla jen já a podala mi svojí perfektně opálenou ruku "Těší mě."
"I mě."procedila jsem skrz zatnuté zuby,ačkoliv bych jí nejraději ustřelila palici.Opravdu se Radmilovi líbí takovýhle typ holek?A co potom dělal těch sedm měsíců se mnou?
Nechápala jsem to a tak jsem si radši narazila do uší svoje nefungující sluchátka,abych mohla předvádět,že se o ně nezajímám.Ozvalo se znova zaťukání a kdyý se dveře otevřely,srdce mi vyskočilo až někam do krku.
"Je tu volno?"usmál se Kamil a já spatřila,že ukazuje na místo vedle mne.
"Jasně."oplatila jsem mu úsměv,ignorovala upřený pohled Radmila a posunula se,abych mu uvolnila sedačku.
"Dík."vděčně se usmál a dlouze se na mě podíval "Kamil."
Stiskla jsem mu nabízenou ruku "Majka."
"Krásné jméno."řekl "Rád tě poznávám...Majko."
"Já taky." usmála jsem se znova.
Zase se usmál.
Taková fůra usmívání.
Ale nic se nemá přehánět,že?
Opřela jsem se radši a dívala se z okna,ale i tak jsem cítila jeho pohled,jak se mi propaluje do zátylku.
No,jen ať se kouká.
Do konce léta bude můj.

Just Travel...<3

2. dubna 2014 v 20:29 | Brooxy