Dívka z jiné reality 2.část

23. listopadu 2014 v 12:23 | BROOXY
"Chápu,že být princeznou je moje povinnost udělená krví,ale musím být i kněžka Kaspia?" zamumlala jsem,když mě Onora ještě před východem slunce vytáhla z postele.
Jako každý den.
"Celý lid si vás madam vybral,abyste se stala jejich prostředníkem mezi Všehomírem a jimi."pokrčila služebná rameny "Myslím že je to čest."
"Asi máme každý jiné představy co se cti týče."kníkla jsem ještě,ale to už jsem měla před sebou připravenou vanu s horkou řůžovou vodou a dva měkké ručníky.
Ponořila jsem se do vany až po ramena a nechala si od Onory omýt záda a vlasy.Miluju tu její péči,kterou mě zásobuje už odmalička.Vždy pro mě po celém městě sháněla ty nejlepší vonné oleje do koupele.
Nemohla jsem se ale máchat ve vodě nějak dlouho a za necelou půl hodinku jsem stála před zrcadlem v lehkých bílých šatech a Onora mi splétala plavé vlasy do složitých copů.Ženy královské krve své vlasy nikdy nestříhaly,a díky péči mých služebných jsem měla nejdelší vlasy ze svého rodu...sahaly mi témeř po kotníky.
Konečně mi vytvořila na hlavě jakýsi obrazec představující hvězdu a zvedla mi bradu,aby se mi mohla podivat do očí.
"Připravená?"zeptala se měkkce,jako každé ráno.
"Copak si můžu dovolit nebýt?"
Trpce se usmála a zvedla jeden z mých copů,aby ho promnula v prstech.Na chvilku se prudce nadechla,jako by chtěla něco říct,ale pak mi jen zastrčila pramen vlasů za ucho a věnovala mi jeden z jejích povzbudivých úsměvů.
"Ne."
No jupí.
Ozvalo se zaklepání a do mého pokoje bez pozvání nakoukla hlava velitele mé čestné stráže,Mauria.
"Madam,lid již čeká."
Narovnala jsem se v ramenou a zvedla koutky do hraného úsměvu.
"Přeci nenecháme celý Kaspis čekat,že?"doťapkala jsem k němu "Maurio,odveď mě k Bráně."
Kývnul a houf dvanácti strážců mě spolknul mezi sebe a vyrazil to východní části paláce.
Ranní Ceremoniál se dodržoval ve všech čtyřech zemích Kaspisu.V každé z nich si lid zvolil jednu dívku z bohatčí rodiny za svoji nižší kněžku,skrz kterou hovořil Všehomír.Tyto dívky ovšem sloužily pouze jako odnože,aby se síla Všehomíru,kterou každé ráno přijímám já-Nejvyšší kněžka,zvolená lidem celé planety,ne jen jedné země-dostala do všech koutů Kaspia.
Ceremoniál je také to,co spojuje celý lid dohromady.
Stráž zastavila před Bránou.
Dovnitř,do Svatyně-nejposvátnějšího místa na celé planetě-smí vkročit pouze Nejvyšší kněžka.
Maurio mi pokynul a spolu se svými muži odešli vedlejším vchodem,pro ostatní smrtelníky.
Rozrazila jsem dveře a stanula před oltářem.Svatyně je nejkrásnější místnost,kterou jsem kdy spatřila,zdobená a stvořená těmi nejlepšími mistry,své doby.Oltář se skládá ze čtyř pilířů,pro každou zemi jeden,spojených důkladně kousky barevných drahokamů.
Těmi jsou pokryty i stěny Svatyně,tvořící různé obrazce a výjevy z dějin Kaspia.Přímo nad oltářem je znázorněn Strom života,pokrytý sytě rudými drahokami-každý za jednoho vládce Kaspia.
V ostatních zemích mají podobné oltáře,ale ani zdaleka ne takovéto.
Vím to-jednou ročně musí Nejvyšší kněžka navštívit všechny dceřiné svatyně všech zemí,
Přímo na oltáři je do kamene vsazený křišťál,který se s prvními paprsky nabije silou-tu potom předám lidu.
Ovšem pouze pokud udělám správně celý ranní rituál.
Proto se zhluboka nadechnu a pokleknu před oltář čelem k zemi.Tím vzdávám čest Všehomíru a všem jeho výtvorům a činům.Pár sekund ani nedýchám,teprve potom si kleknu a začnu se souborem složitých pohybů,které jsem se učila téměř odmalička,kdy mí rodiče ještě nevěděli,která z dcer bude budoucí knežka.Každý z pohybu znázorňuje nepostradatelnou část modlitby,bez které by všechno mé budoucí úsilí přišlo vniveč.Modlitba kněžky je nejposvátnější rituál v celé zemi a jeho nerušené se trestá smrti.
Teprve když předvedu tento rituál,který má správně ochránit mé tělo,aby se před silou Všehomíru nerozpadlo,mohu přistoupit a dotknout se křišťálu.
Jakmile tu učiním,křišťál zajiskří a do mé hlavy se vžene šepot tolika hlasů,že mi chvilku trvá,než se uklidním a potlačím ty hlasy do pozadí.Jsou to duše všech králů a královen,které po smrti splynou s Všehomírem.Každé ráno mají možnost se propojit se světem skrze mne,kdy otevřu portál do Říše mrtvých a hojná část z nich se mi snaží něco sdělitvarovat před válkou,nemocí...
Nebo si prostě pokecat.
Pevně zavřu oči a hledám,zdali pro mě některý z mrtvých nemá nějaké důležité poselství,ale spíše to dnes vypadá,jako by duchové měli ukecanou náladu.Třídím pomalu všechny hlasy,které mi zní v hlavě,a když po notné chvíli nic nenajdu,potlačím je všechny do pozadí a spouštím krátkou motlitbu v prastarém jazyce,který ovládají pouze kněžky.
A teprve po dořčení posledního slova vnímám,jak duše mrtvých skoro udiveně unikají a do Svatyně přechází světlo vycházející Hvězdy-té jež nám dává teplo.Stále držím oči zavřené a cítím,jak se kolem mne rozsvěcejí a září drahokamy na stěnách.A teprve potom uslyším ten šepot,kvůli němuž každé ráno podstupuju tohle.
Všehomír.
Nikdo neví,zdali je to jedna mocná bytost,nebo několik.Je taková teorie,že Všehomír je směsice všeho,každého kousku v Galaxii,každé živé i mrtvé bytosti.Je to energie,která dává a bere život.
Promlouvá ke mě tiše,v jazyce,kterým jsem se modlila.Jeho hlas je konejšivý,zní jako z veliké dálky,a klidný.Cítím jak ser svaly v mém těle uvolňují a jak mi skrze ruce přetéká z křišťálu do těla síla.Ta síla,která dává každému občanovi život.Kdybych ji každé ráno nepředala lidem,do večera by všichni nejspíš zemřeli.
Ruce se mi rozpalují,až skoro bolí,ale já se stále houpu na vlně jeho hlasu.
JE to tak nádherný stav,kdy pouze přítomnost této energie dokáže přebít veškerou bolest-jak fyzickou,tak psychickou.
Po chvilce šepot uniká,ale mé ruce stále žáří.Držím je sepnuté a mezi dlaněmi se mi utváří maličká koule energie.
Dostávám ze z euforie a připomínám si,jaký mám úkol.
Sejdu po schodišti ze Svatyně přímo před palác,kde se nachází obrovské jezero s průzračnou vodou.Je to vlastně pramen.Vylévá se z něj mnoho řek,kličkující po celém Kaspiu v tak hustých sítích,že téměř každý občan má kousek od sebe tu možnost se do něj ponořit.
A přesně to každý dělá.
Na hladině jezera splývají nespočetné davy,hledící vzhůru a čekající jen na tu životodárnou energii,kterou jim přináším.Všichni jsou pobledlí.
Uprostřed jezera poklidně leží příslušníci královské krve,bez stráží.
Ani kdyby někdo někdy chtěl zaútočit na královskou rodinu,v této chvíli si to nedovolí.
Nořím se po pás do vody a mé průsvitné šaty se rozprostírají vedle mne.Všichni mi jak na povel uhýbají.
Uprostřed jezera,kousek od mé rodiny,je postavený skleněný altán,napůl ponořený pod vodu.
Trvá mi dlouho,než k němu dojdu-v jezeře není mnoho vody,takže nemusím plavat-a vstoupím dovnitř.Voda v altánu je teplejší,než v jezeře a tak se zhluboka nadechuju a cela i s hlavou se nořím do vody.
Obklopí mě voda a pronikne mi až do plic,ale nic mi to neudělá.Rozevřu zářící ruce a podvodním světem se rozezní nepatrná a tichá hudba,rychle odezní a ozve se závan onoho šepotu.
Voda se rozvibruje a začne pableskovat růžovou září.
Ta se přesouvá do řek a skoro rychlostí světla se rozprostírá po celém království,skrze vodní toky.
Tímto způsobem se dostane ke všem občanům a do všech zemí.
Právě v tuto chvíli odříkávají ostatní kněžky stojící v jejich jezerech jakousi malou modlitbu a nutí tím sílu posouvat se dál.
Vyčkávám pod hladinou,dokud zář nezmizí a teprve pak se vynořím klidně na hladinu.Občané pomaličku zvedají své hlavy a tiše odcházejí z jezera zpět ke svému životu,jako by se tu právě nestal zázrak.
Vlila se do nich nová životní energie a jejich kůže skoro září.
Moje rodina kolem mne projde téměř bez povšimnutí a baví se o tom,co si dají k snídani.
Eleodis po mě hodí závistivý úšklebek a jen Elwing s Defleem se mi jemně otřou o ruce,jako jejich výraz vděčnosti.
Trochu si povzdychnu,nad nevděčností,ale vím že s tím stejně nic neudělám a tak se taky vydám ke břehu.
Někdo mě chytne za rameno a když se otočím,zjistrím že se dívám do šedých očí Onory.
"Děkuju."zašeptá a kývne po ostantích "Za všechny."
To je poprvé,co mi někdo poděkoval.Za celou dobu co vykonávám funkci kněžky.Je to tak nové,nezvyklé.
Skryju své spálené ruce za zády a věnuju jí opravdu upřímný úsměv.
"Rádo se stalo."
Usměje se,ale vytáhne mé ruce a proti mé vůli je rozevře.
Jsou plné puchýřů-jako každé ráno,ale navíc zjizvené po mnohaleté službě lidu.Na své ruce nejsem hrdá,jsou připomínkou té bolestivé části modlitby...a rozhodně nejsou hezké.
Onora se zamračí "NIkdy jsem si toho nevšimla."
"To většina lidí."pokrčím lhostejně rameny,
Źavře mi dlaň opět v pěst a věnuje mi jeden ze svých zářivých úsměvů
"Skočím na trh pro nějaké bylinky...hlavně pro růžový keř a odnožky barborky.Udělám vám zábal."
Jak já tu ženskou miluju.
"Děkuju."
"Nemáte hlad madam?Co byste si dala k snídani."
Chvilku sed zamyslím,možná déle a možná o ničem jiném,než na co se mě ptala,ale pak se na ní otočím a ucítím to hřejivé teplo uvnitř hrudníku,když zjistíte,že na vás někomu záleží.
"Palačinky by byly fajn..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Terezazz Terezazz | 25. listopadu 2014 v 18:20 | Reagovat

Sakra, ten příběh je čím dál tím lepší!! :O :) Tuhle část jsem doslova zhltala! :D Bude ještě pokračování? :)

2 brooxy brooxy | Web | 27. listopadu 2014 v 13:08 | Reagovat

[1]: Děkuju :-) ano,budu postupne pridavat pokracovani ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama