DÍVKA Z JINÉ REALITY(část .)

1. března 2015 v 17:27 | BROOXY
"Královno!"ozval se křik jedné ze služebných když vtrhla do jedné z ženských komnat a přerušila jednu z nejnudnějších lekcí vyšívání,kterými mne matka zásobovala "KRÁLOVNO K BRANÁM TÁHNOU DIVNÉHO TVORA!"
Pozorovala jsem matčinu tvář a obdivovala její sebekontrolu a vždy přirozenou eleganci.Nikdy na sobě nedala znát emoce,které se zrovna nehodily.Její tvář momentálně připomínala kamennou masku.
S klidem odložila vyšívání na stolek a zvedla se z křesla.
"Počkej tady,Indis."
"Ale matko,chci jít taky-."
"Řekla jsem čekej tu."osočila se na mne,až jsem si přimraženě dřepla zpátky,potom zavířila těžkými sukněmi a se sluebnou v patách opustila místnost.
Aniž bych zaváhala,vrhla jsem se k postranním dveřím a jednou z tajných chodeb proběhla až do severní části paláce.
Odtamtud se mi rozprostíral výhled na příjezdovou cestu po které právě přijížděla hradní stráž a dva pěsí táhli bezvládné tělo.
Neviděla jsem mnoho z toho tvora,přišel mi jaký každý jiný občan-měl dvě ruce a dvě nohy,dokonce i velikostí odpovídal komikoliv z obyvatel-rozdíl byl však jeho oblečení a barvě kůže.
V Kaspiu žijí jen dva druhy obyvatel.Šlechta a poddaní.Ertweové a Paicipové.Ertweyové odjakživa vládli Paicipům a jediný rozdíl mezi nimi bylo,že šlechta měla oči jantarové a tyrkysové,kdežto poddaní je měli bez ohledu na pohlaví bouřkově šedé.
Naše kůže je průsvitně modrá a vlasy platinově bílé.
Ale pleť toho tvora...byla spíše narůžovělá...a jeho vlasy černé.
Ani oblečení nebylo lehké a průsvitné,jako je zvykem ve všech zemích Kaspia.To co měl na sobě připomínalo spíše brnění.
Podél cesty se shromažďovali občané a zkoumali,koho to stráže vláčí k branáma zděšeně si zakrývali oči.
Brány paláce se se skřípěním otevřeli a z nich vyšel můj otec,král.
Z pár gest jsem rozeznala,že strážím rozkázal zavřít tvora do žaláře...
Odlepila jsem se od zábradlí a spěchala nepozorovaně do podzemí paláce,abych to měla z první ruky.
Armonské vezení bylo nejkrutější v celé zemi.Šlo vlastně jen o hlubokou propast vedoucí kamsi do středu země,kam se sváželi věznia jimž hladké a lesklé stěny propasti nedali nejmenší šanci na útěk.
Otec je ovšem moudrý a spravedlivý král a jistě by nedal někoho nevinného do tohoto pekla...
Pro takové případy tu máme o vcelku jemné vězení-jde o jakési prosklené boxy,zabudované ve stěně skály.Zde jsou vězni spíše jen na pár hodin,než-li na doživotí.Navíc zde mají světlo.
Přikrčila jsem se k hrubé a nezbroušené skále právě včas,aby mě nezahlédl otec a stráž táhnoucí toho tvora.
"Dejte ho do boxu 8.Odzbrojte ho."přikázal otec "Nechte mu tam vodu a sušené maso,až se probere,zjsitíme kdo je zač."
Stráž vykonala co si otec přál a poté odešla zklidnit nesváry v Jámě.
Jako myš jsem se připlížila ke stěně boxu,abych si mohla vězně prohlédnout.
Ležel klidně a bez hnutí,jen zvedající se hrudník naznačoval,že žije.Stavbou těla vypadal zcela jako kterýkoliv jiný muž ze země.
Ano,byl to muž...nebo aspoň co jsem mohla posoudit podle rysů jeho obličeje.Jeho kůže byla opravdu růžová,jak se mi zdálo už předtím a působila silněji a drsnějí než moje.Jeho vlasy nebyly dlouhé-jako je nosil můj lid-nýbrž krátce střižené a tmavé,jako hlubiny našeho vězení.Dotkla jsem se skla a vydala přitom jemný,téměř nepatrný zvuk.
Tvor ovšem při tom zvuku otevřel do široka oči.
Zděšeně jsem kousek odskočila,ale když nic neudělal,vrátila jsem se zpátky na místo.Nedělal nic.Nepanikařil.Nevypadal vůbec vystrašeně.
Jen mne pozoroval.
A byl to fascinující pohled.
Jeho oči byly světle modré,světlejší než nebe.Na nikom v naší zemi jsem nikdy neviděla takovouto barvu.
A právě tyto oči dodaly jeho obličeji to kouzlo,které mu chybělo,když spal.Vypadal najednou nebezpečně.
Ale byl nádherný.
V tu chvíli se odlepil od podlahy boxu a sednul si....a já opět vyletěla pět metrů daleko.
On jen povytáhnul tmavé obočí,ale dál mlčel.
Přiblížila jsem se ke stěně a položila dlaň na sklo.Chvilku si mě prohlížel.
"Jsi jako já."řekl najednou.
Změřila jsem si ho pohledem,který by leckdo nazval nadřazený.
"Jsem Ertwey."zavrčela jsem "NEJSEM jako ty."
"Ertwey?To je tvoje jméno?"
"Ne."
"Co je to?"
Podezřívavě jsem ho pozorovala než jsem se vzmohla k odpovědi "Je to vládnoucí druh."
Zasmál se.Měl hezký a zvučný smích.
"Aha,takže jsi snobka."
Nakrčila jsem nos a zopakovala to slovo "Co je to snoop-ka?"
"Snobka."opravil mne "To je někdo kdo má tolik peněz že si myslí že je lepší než ostatní."
"Neřekla jsem že jsem lepší."překvapeně jsem zamrkala "Neřekla jsem ani že jsem horší.Řekla jsem že nejsem stejná."
"Tak to potom ano."přikývl "Ta modrá barva leccos vysvětluje,že asi nebudeme stejný druh."
"Co jsi za druh?"přitiskla jsem tvář ke sklu.
"Proč bych ti to měl říkat?"
"Protože já ti svůj taky řekla,je to fér."
"A kdo říká že to musí být fér?"
"Jsou určitá pravidla,která udržují naši společnost v chodu a míru.Něco za něco.Když k sobě občané jednají férově,nejsou potom žádné války."
"Na mé planetě se k sobě fér nechováme."
"To mi je vás potom líto."řekla jsem hořce a stočila se pohledem pryč.Co je to za místo,kde si lidé ubližují a nikdo je nepotrestá?
"Jsem z planety Země."řekl najednou "Jsem z druhu homo sapiens sapiens..to znamená-."
"ČLOVĚK!"vyjekla jsem a rázem si zacpala pusu.
Nakrčil obočí "Jak to víš?"
"Náš mudrc mi o vašem druhu jako malé vyprávěl."zasmála jsem se "Jste hloupí a sobečtí,ale znáte co znamená svoboda."
Vystrčil bradu "Já rozhodně nejsem hloupej.."
"A taky jste prý neskutečně namyšlení."začala jsem ho pošťuchovat,ale rázem jsem přestala "Ale tu svobodu vám závidím."
"Myslím že z nás dvou máš momentálně větší svobodu ty,nemyslíš?"ukázal na sklo boxu.
"Věř mi,že kdybych mohla,klidně si s tebou vyměním role."odsekla jsem "Ty budeš vězněm pár dnů,než otec zjsití co jsi zač a nechá tě jít,já budu vězněm celý život."
"Jak to myslíš?"
Přisunula jsem se blíže ke sklu,až můj dech vytvořil mlhavé kolečko "Víš co znamená láska? Tak tomu prý říkáte."
Jeho pohled zvážněl "Ano,vím co to znamená."
"Měl jsi někdy lásku k někomu?"
"Jestli jsem někdy někoho miloval?"zadíval se jakoby do prázdna "Ano..."
"Tak přesně to já nesmím."sklopila jsem zrak "Nemám svobodu si vybrat koho budu milovat."
"Jakto?"
Ukázala jsem na drahokam,přibitý k zápěstí mé levé ruky-Ertweyové se s ním rodí."Jsem princezna,nemám právo si vybírat s kým strávím život."
Chvilku na mě tiše zíral a já se bála že mu to budu muset vysvětlovat,když potom přikývl na znamení že chápe.
"To není dobré."zabručel a opřel se o sklo které nás dělilo. "Asi máš pravdu."
Smutně jsem přikývla "Já vím."
"Jak se vlastně jmenuješ?"
ZAvrtěla jsem hlavou "Mám hloupé jméno."
"Někdo tak krásný nemůže mít hloupé jméno,povídej."
Překvapeně jsem se na něj podívala...od něj zněl ten kompliment,kterými mě muži zahrnovali,úplně jinak.
"Jmenuju se Indis."zašeptala jsem "Jako oblíbená květina mé matky.Je fialová."
"Krásné."
"Jak se jmenuješ ty?"
"Jack."
"To je nějaká květina u vás?"
Zaklonil hlavu a hlasitě se zasmál.Jeho smích naplnil box a jako zvonkohra se rozléval dál do chodeb.
"To je oblíbený lihový nápoj mého otce,Indis."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amon Amon | E-mail | Web | 22. května 2015 v 17:03 | Reagovat

Panejo, to je... nádherné ! :)

2 Terka Terka | 4. června 2015 v 18:57 | Reagovat

Naprosto nádherný... Nutně potřebuju pokračování !!:D

3 brooxy brooxy | 17. července 2015 v 13:40 | Reagovat

[2]: Děkuju :-)

[1]:  Děkuju moc,pokusim se

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama