Říjen 2015

Opustit svět v orgasmu

14. října 2015 v 19:52 | BROOXY
"Gratulujeme,je to žena."ozval se z reproduktoru až příliš umělý hlas a oznámil tak moje "narození".
Jméno:Rhona
Věk:85let
První dva roky jsem vlastně strávila na lůžku,napojena na přístroje a krmena skrz hadičky rozvedené po celém mém vráčitém těle.Každé ráno mi nastavovali zrcadlo abych si mohla zkontrolovat tvář ale já jsem neviděla nic než pár šmouh.
Teprve jednoho rána jsem byla schopná rozpoznat svůj odraz.Malá kulatá tvář s vysokými lícními kostmi,pokrytými jen tenoučkou vrstvou stařecké kůže a až příliš jasné a mladě vypadající oči.
Oči totiž nikdy nelžou.
Moje první práce byla za přepážkou u jedné z našich bank.Měla jsem svou práci ráda ale mé tělo a rozbolavělé kosti ji odmítalo.Musela jsem brát spousty léků a lékaři dělali co mohli aby tak mladého a přitom tak sešlého jedince jako já udrželi naživu.
Podle jejich výpočtů mi bylo něco málo přes padesát let když jsem nastoupila do vědecké izolace kde se vytvářeli noví lidé jako já.Tam jsem potkala i svého manžela-Cartera.Byl starší než já(skoro čtyřicet let)ale výborně jsme si rozuměli a oba jsme našli vášeň ve své práci.Měla jsem mimořádně vyvinutý talent pro biotiku takže mi byla svěřena výroba a dohlížení na plazmické tanky kde byli vytvářeni lidé.Jejich vlastnosti,talenty,vzhled.Pod moje pravomoce patřilo i vypočítávat momentální stav obyvatelstva a podle něj určovat pohlaví a věk zárodků.Nebylo to fér že někomu bylo dopřáno více let života než jinému ale právě v tom tkvěl úspech našeho společenstva.Jednou se mi však do rukou dostal spis se kterým má etická stránka nesouhlasila.Dostala jsem deset tanků se zárodky a spisy které vygeneroval stroj.Mělo být vytvořeno sedmapadesát nových lidí a minimálně třicet z toho se mělo narodit s věkem třiceti let.Nejvíc mne ale zaskočila právě jedna "žena."
Kontaktní údaje plodu RF68HiTrF385
Jméno:Caisha
Talent:kresba,chemie,humanitární vědy
ERR0r:výjimečný talent:léčba dotykem
Věk:15let

Ještě nikdy se nestalo aby mezi zárodky byl mimořádný a nadpřirozený talent-takové divy se dějí v přírodě,nikoliv v továrně řízené strojem.Proto jí byl přidělen tak nízký věk.Pochybovala jsem však že by ji nechali žít tak dlouho.Někdo vzpírající se zákonům společenstva a vymykající se všemu co udávají počítače by mohl hodně narušit všeobecnou klidnou morálku.
Vrhla jsem se k tankům a zkusila Caishe naprogramovat delší věk,ale proces zrození bohužel začal.Měla jsem nyní devět měsíců na to vymyslet plán.
V té době mi bylo něco pod třicet let,nebyla jsem tedy už nejmladší a Carterovi bylo dvacet,ale naše tělesné schránky byly po dlouhé době v nejlepším stavu.Měla jsem rudé vlasy po pás a pokožku měkkou a hebkou na dotyk.Jen ty oči stárly společně s tím,co jsem viděla.Zdálo se mi jako by nyní nebyly tak jiskřící energií jako kdysi,byly unavené a už ne tak jedovaté a agresivní jako spíše něžné.
V den kdy se Caisha a všichni ostatní měli narodit jsem měla službu já(náhoda),Carter a dvě moje kamarádky Sylvia a Giselle.Všichni znali mé úmysly a měli v plánu mi pomoci.
Nikdy jsem netoužila po dítěti jelikož vím že v našem světě není biologicky možné mít vlastní dítě ale když jsem sledovala skrz sklo Caishu jakl roste a nabývá lidské podoby,něco jsem hluboko v sobě cítila.Každý den jsem se na ní chodila dívat a její zdravotní údaje jsem sledovala nejvíc.
Nyní měla nastat chvíle kdy svoji holčičku spatřím poprvé naživo.Už před pár měsíci jsem do tanku vložila vir který způsobil to,že Caishu považovali všichni za mrtvý a nevyvíjející se plod.Nikdo ji tudíž nebude hledat.
Jen co došlo k vypuštění plazmy,vtrhla jsem do tanku a vylovila její bledou ruku.Carter a Sylvia se mezitím starali o ostatní nové lidi zatímco já táhla bezvládnou dívku pryč z očí kamer.
Ten den jsme s Carterem podali výpověď.Oba jsme byli moc dobře placení a takl jsme si mohli dovolit opustit práci a odstěhovat se do hor,kde jsme chtěli dožít a vychovat Caishu.
Byla nádherná.
Měděné lokny,jantarově zlaté oči a neuvěřitelně nevinný a roztomilý pohled.Zamilovala jsem se do ní tou nejhlubší mateřskou láskou jakou jsem dokázala.
A i přes to,že její odchod bolel stejně moc jako bolel odchod Cartera(oba své milované jsem musela pohřbít pět a deset let před mou smrtí) i přes to že se neskonale těším až v jeden jediný den opustím tento svět v jediném orgasmu.
I přes to jak moc mne ztráta těch dvou bolí,byly roky strávené na okraji společnosti s mojí rodinou ty nejkrásnější.